Vzor hodný následování

A už se opět rozjela debata na téma chybějících idolů a osobností.

Já sama jsem za tento trend docela ráda. Je to totiž zároveň i ukazatel toho, že si začínáme vážit sami sebe, přestáváme někoho jen kopírovat, začínáme žít sami za sebe, učíme se to dělat zodpovědně a začínáme sami sebe vnímat jako vzory hodné následování.

Kéž to není jen další způsob sebeklamu, kéž to není jen slepá ulička, ve které podlehneme svým neřestem a slabostem. Kéž dokážeme být tím nejlepším ve více a více okamžicích.

Pansofia, Jan Michael Kubín

Jan Michael Kubín

“ Přišel jsem s tou myšlenkou. Řekli mi, že je to dobré, ať to rozvedu. Řekli mi, nenech se ovlivnit literaturou, piš, jak Ti to přijde. A já jsem několik týdnů psal.“

S panem Kubínem se musíte seznámit. Jeho energie, nadšení a pozitivní nálada Vás naprosto pohltí. Na první pohled nepůsobí nijak výrazně. Pokud byste šli okolo něj pohrouženi do starostí sám v sebe, nejspíš, byste si ho ani nevšimli.

Co mi to jen připomíná? Podobně se hovořilo od pradávna o všech „velkých“ lidech, kteří se zasadili o pokrok nebo zásadně přispěli vývoji společnosti.

https://www.pansofia.cz/www/1-cast

Třebaže by se mohlo zdát, že autor navazuje na myšlenku Mistra Jana Amose Komenského, je třeba se s tvorbou a hlavní myšlenkou obou pánů blíže samostatně seznámit proto, aby mohla být odpověď nalezena.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pansofia

Kniha do obecného vlastnictví lidskému rodu
PANSOFIA
   to jest
Všeobecná moudrost
   založená na samé lidské přirozenosti tak,
že pomocí všech vrozených obecných znalostí,
vrozené touhy po dobru a správného poznání
snah a prostředků k dosažení touženého,
jakož i jejich řádného uplatnění při všech dílčích krocích
mohou VŠICHNI lidé zřetelně vidět VŠECHNO své dobro a zlo,
dobra dosáhnout, budou-li je sledovat po ZCELA neklamných cestách,
a zlu uniknout, budou-li mu unikat.
   Aby bylo možné u celého lidského rodu dosíci dokonalého myšlení,
dokonalé řeči a dokonalého vytváření věcí,
a tím aby se konečně jednou mezi lidmi dosáhlo všeobecné svornosti,
aby se ze světa (uzná-li Bůh za dobré) vymýtily nesváry, je dílo
   věnováno všem národům země

Vzduch je přesycen motlitbami

Bolest hlavy střídá smutek a smutek radost nevelkou.

Na tuto nemoc není lék, který lze spolknout a zapít.

To, co fungovalo dřív teď nepomáhá.

Andělé roztahují svá křídla.

Ve vzduchu se nese hlas zástupů a každá jednotlivá motlitba, přání i nářek se nese k sluchu anděla i každého, kdo se naučil naslouchat.

Tolik milosti bylo lidem dáno, tolik příkoří bylo zažehnáno.

Tolik motliteb a tolik přání, tolik nářků a bolesti…

Teď zní ta hudba devátá a spojuj  národy v krajině ohroženého lidství. Protože hudba není jen dar, ale i služba… a nejen to zaznívá v Poselství hudby od Zdeňka Lukáše s poezií  Markéty Procházkové.

Jen hudba pomůže přehlušit zvuk tolika motliteb.

Člověk nebyl stvořen k tomu slyšet hlas tisíců nebo snad ano?

Co když je to teď?

Co třeba představa, že se naše duše zdokonalovaly po tisíciletí právě pro dnešní časy a nacházejí se uprostřed té největší a nejzásadnější zkoušky?

Co třeba představa, že ten, kdo se usmívá a láskyplně si všechny zkušenosti a poznání nechává pro sebe je tím, kdo svou hřivnu zakopal, místo aby ji daroval nebo použil?

Co třeba myšlenka, že stačí promluvit na cizího člověka a třeba jen pozdravit a na druhém konci světa si to někdo rozmyslí, odloží pilu a začne hospodárně pracovat s již obdělaným pozemkem?

Víra hory přenáší

Tu knihu si píšeme sami

16 hodin denně v maximálním pracovním nasazení? Víkendy? To kdysi existovalo, na to si ještě pamatuji. I takto může vypadat home office. Všude slýcháme: doba se zrychluje, vývoj jde vpřed. Kdo by chtěl zůstat pozadu? Ve skutečnosti zůstává pozadu rodinný život, emoce, společné zážitky s přáteli. Každý den a každý moment máme příležitost balancovat, každá chvíle je vhodná ke změně.

Fakta a mýty

V ČR i jinde na světě žije mnoho hodných lidí ochotných pomoci lidem v nouzi. Také je na tom založen sociální systém zemí, ve kterých existuje.

Je známo a ke shlédnutí i poslechu mnoho případů, o tom, jak se vlna nenávisti a zla šíří a putuje po celém světě od porušování lidských práv na život, hanobení důstojnosti pod jakoukoli záminkou nebo přirozeně neoprávněné nakládání s majetkem.

Pozoruji, jak strach a nenávist rozděluje sociálně založené společnosti, jak strach a nenávist útočí na její základy.

Budoucnost prognózovat je velmi těžké z důvodu mnoha proměnných. Mohou se naplnit nejpozitivnější očekávání života v míru a lásce stejně jako nejstrašnější plné bolesti a utrpení.

Já se ptám : Jsme na všechny scénáře připraveni? Jsme připraveni psychicky i materiálně zabezpečeni? Máme rezervy, které je možné v době nedostatku použít? Stála by společnost v době krize na svém dobrém společenskohumanitárním já?

Chci věřit, že odpověď na všechny otázky je ano.

V opačném případě lidé a spolecnosti, každý jednotlivě, svůj čas promarnili.

Jak jsme připraveni?

Delší epitaf než by se slušelo

Holubice míru se zlomeným křídlem usedla na optický kabel zcela znavená. Měla za sebou tuze dlouhou a strastiplnou cestu.Viděla stromy, se kterými se už nikdy neshledá, sušiny dříve plné vody, zvířata, která jsou těmi posledními, lidi, kteří pozbyli cit a radost ze života.Začala pět tklivou píseň plnou hoře, nářku a bolesti.

Přiletěl k ní havran černý jako noc. Pohlédl na ni, uronil slzu a přestože to nemá ve zvyku, svým hlasem holubici pohladil.Stačilo tak málo: projevit účast s bezprostřední upřímností.I ta slza stačila k tomu, aby otevřela hráz všemu, co už dál nemohla vlastnit nenasytná přehrada. Všechen cit zaplavil srdce holubice stejně jako požáry sužované lesy.

Když pohasl poslední uhlík sváru a dým zlosti, holubice zamávala uzdraveným křídlem.To v lidech se probudila naděje. Kdosi v obývacím pokoji za oknem odložil svůj mobil na sedačku, vstal od televize a podíval se z okna. Sledoval, jak kapky deště na střechách, parapetech, silnicích a chodnících hrají spásnou symfonii. Od tohoto vhledu nemohl odtrhnout oči a uviděl, že i za dalšími okny v ulici stojí lidé a pozorují to, co on.

Stačilo pozvednout ruku s uvolněnými prsty a zamávat. Jak se úsměv rozlil na lidských tvářích, tak i holubice pookřála.

V lidech se probudila naděje a lidé mají moc tvořit. Doteď ji málo využívali, ale teď budou. Mezi lidmi se rodí tvůrčí myšlenky a vše, co tomu dosud stálo v cestě, se rozpomíná na cit, hodnoty a radost ze života.

Holubice odletěla. Havran ji teď doprovází. Bez konce není začátek.

Uran

Zaznění bubnu odstartovalo raketu. Raketa obletěla zeměkouli. Toto všechno jsi ty.A jak jsem tak vnímala celistvost, obrazem prostoupil ohromný jelen s bohatým parožím. Z temene hlavy mu vytékaly 4 řeky směrem vzhůru.Ty řeky byly vlasy. Když jste se do nich ponořili, zmizeli jste, řeka také. Mohli jste se objevit a zase zmizet dle libosti a přání.Pozornost upoutal proud jedné z řek. Byl to mohutný vodopád tekoucí ze skalního útesu. Zpoza vodopádu se objevil velký stín. Skrz tekoucí vodu se prodala nejdříve jedna, pak další tři hlavy a s nimi ohromné tělo. Drakovo tělo připomínalo zeměkouli a bylo vším s ohlušujícím vodopádem na pozadí. Drakovo tělo bylo šedozelené a jeho obrysy pokrývaly tvrdé šupiny. Hlavy měl mohutné, spíš hranaté a všechny tři byly spojeny s tělem objemným krkem.Podala jsem mu košík lahodných čerstvých jahod, který i s obsahem slupl jako malinu. Hodil mi žhavou měnící se kouli. „Buď hodná“.Hrála jsem si s ní, mohla se zakalit, ale kutálela jsem ji z jedné ruky do druhé a změnila ji na samozářící bílou kouli. Koule nepálila, její světlo bylo léčivé a živoucí zároveň. Drak si ji vzal a do dlaně mi položil pár náušnic s černými broušenými korálky.Vydat se k další řece už nebyl čas.

Generace ukradené budoucnosti

Revoluce. Tak romantický pojem. Nese sebou revoltu, vzdor, tak charakteristické rysy pro období dospívání.

V současnosti nálada v naší nevyhraněné společnosti vře. Hledáme se. Hledáme se každý sám a hledáme, co chceme. Zatím však tušíme jen, co nechceme.

Odmítáme předešlou generaci těch, kteří si svojí revolucí již prošli. Bylo to tehdy, když byly průmyslově zaměřené obory plné studentů s nadějemi, s odhodláním, s vírou v život a lepší budoucnost.

Tehdy tu revoluci dotáhli až do konce. Svět se pak změnil v naší rodné kotlině.

Svět se transformoval, otevřely se možnosti cestování a uplatnění ve službách a průmyslové odvětví zchátralo. Každý chtěl jiné, to lepší. Nikdo nechtěl v továrnách marnit svůj čas. Továrny vedli lidé, kteří se neuměli orientovat v mezinárodních vodách obchodu.

Studenti vyhráli revoluci, ale prohráli svou osobní bitvu se životem. Jejich studijní obory je nemohly připravit na život ve světě s novými pravidly. Ta pravidla někteří pochopili velmi dobře a velmi rychle. Patří mezi ně osobnosti, které udávají tempo a směr současného života dodnes.

A tehdejší studenti? Buď se dál vzdělávali a snažili se svést další osobní bitvu se životem nebo čekali, až jim někdo dá instrukce.

To už ale vyspívala nová generace děti, které se už v základní škole učili základům programování, učili se na středních školách pracovat s informacemi, veřejná internetová platforma se začala plnit informacemi. Tato generace už věděla, že ji nikdo nedá nic zadarmo a v tomto prostředí se naučila žít.

Následuje další generace děti těch studentů, kteří pomohli iniciovat Sametovou revoluci. Tyto děti tápou. Žijí v rodinách s rodiči, kteří se stále hledají a… tak cestují. Mohou. Odstěhují se do zahraničí, nevytváří si kořeny v rodné zemi, vracejí se „domů“ občas a nebo vůbec.

Rodiče stárnou,.slábnou, umírají….sami.

Ó, jak jsme předvídatelní a nebo ne

Dnes přestanu opakovat stejné chyby, vzorce chování. Kdo jsem a co vlastně chci?Možná jsme si kladli podobnou otázku ať už proto, že nám to někdo poradil a nebo prostě, jen tak.Takže, jaké je to žít: jen tak?Hloupost, zkus to, ale lepší je to udělat tak a tak, lepší je se zachovat tak nebo jinak, já to doporučuji….

Necháme si poradit skoro vždy.Jednou ale, snad, přijde malý záblesk uvědomění, kdy si řekneme: proč?

Toto malé „proč“ nám nedá spát. Už ho nikdy nevymažeme. Přestože teď tu myšlenku zaženeme, vrátí se. Vrací se v různých podobách.Konejší nás: To zasáhl osud, to jste nemohli ovlivnit…

To náhlé „proč“ má jiný názor.I když se rozhodneme uvěřit, že to je náhoda, shoda okolností a zůstáváme nadále předvídatelní, zdatně plníme statistiky, určujeme trendy, řekneme si: vše je v pořádku, je to právě tak, jak to má být, jednoho se nikdy nezbavíme.Navždy s námi zůstane to malé, neviditelné : proč.