Holubice míru se zlomeným křídlem usedla na optický kabel zcela znavená. Měla za sebou tuze dlouhou a strastiplnou cestu.Viděla stromy, se kterými se už nikdy neshledá, sušiny dříve plné vody, zvířata, která jsou těmi posledními, lidi, kteří pozbyli cit a radost ze života.Začala pět tklivou píseň plnou hoře, nářku a bolesti.
Přiletěl k ní havran černý jako noc. Pohlédl na ni, uronil slzu a přestože to nemá ve zvyku, svým hlasem holubici pohladil.Stačilo tak málo: projevit účast s bezprostřední upřímností.I ta slza stačila k tomu, aby otevřela hráz všemu, co už dál nemohla vlastnit nenasytná přehrada. Všechen cit zaplavil srdce holubice stejně jako požáry sužované lesy.
Když pohasl poslední uhlík sváru a dým zlosti, holubice zamávala uzdraveným křídlem.To v lidech se probudila naděje. Kdosi v obývacím pokoji za oknem odložil svůj mobil na sedačku, vstal od televize a podíval se z okna. Sledoval, jak kapky deště na střechách, parapetech, silnicích a chodnících hrají spásnou symfonii. Od tohoto vhledu nemohl odtrhnout oči a uviděl, že i za dalšími okny v ulici stojí lidé a pozorují to, co on.
Stačilo pozvednout ruku s uvolněnými prsty a zamávat. Jak se úsměv rozlil na lidských tvářích, tak i holubice pookřála.
V lidech se probudila naděje a lidé mají moc tvořit. Doteď ji málo využívali, ale teď budou. Mezi lidmi se rodí tvůrčí myšlenky a vše, co tomu dosud stálo v cestě, se rozpomíná na cit, hodnoty a radost ze života.
Holubice odletěla. Havran ji teď doprovází. Bez konce není začátek.
