„Vejdu do autobusu a nahlas pozdravím“

Příběhy ze sídliště

„Nastoupím do autobusu a nahlas pozdravím. Dělám to tak od doby, kdy jsem se přistěhoval do Prahy z malého vzdáleného městečka.
Lidé na můj pozdrav reagují různě, ale jezdím ve stejných časech a už mi odpovídají nejen školáci a malé děti, ale i řidiči autobusu a ostatní cestující. Hned je ta Praha méně neosobní, hned se poznám i s cestujícími, i se svými sousedy….“

A tak se mi potvrzuje, že nejlepší je začít pozdravem. Někdy člověk neví, jak druhého oslovit, jak se přiblížit. Čím stárneme a „moudříme“, propasti mezi sebou navzájem se mohou zdát nepřekročitelné, lidé se zdají být méně a méně dostupnými. Třeba zdání klame, ale to se musí vyzkoušet. Pozdrav může být dobrý začátek. A pak? Pak se uvidí. Dobrodružství začíná….Hodně štěstí 🍀
SKC

„Vejdu do autobusu a nahlas pozdravím“

Buďme konkurenceschopní

Žijeme v době střetu personality jedince s entitou vytvořenou lidmi zvanou AI (umělá inteligence).

Zdálo by se, že je „čas skládat zbraně“. Přece, jak může jedna osobnost, jedna mysl soupeřit s poznatky milionů, miliard lidí a věků? Někdo si řekne, že může ještě stále soupeřit s tím a tím užitým algoritmem a jiný zas, že je ještě možnost ten a ten algoritmus vylepšit, vytvořit jiný, dokonalejší kód.

Vím ze zkušenosti jen to, že dokud jsou tu otázky, na které hledáme odpovědi, naše cesta ještě není u konce.

Moje rada zní, buďme konkurenceschopní, pracujeme na sobě, inovujme, zkonkretizujme vize, sny a cílevědomě je realizujme. Stále budeme mít v tomto i budoucím světě místo, protože inspirace nás nikdy nevede ke zmaru. Vemte na cestu smysl pro dobrodružství a objevujte.

Každý dobrý podnikatelský plán obsahuje manipulační prostor, prostor pro variabilitu nákladů. Svět se mění, prostředky se vyvíjejí, vize zůstávají. Nejsou srovnatelné, každá osobnost sní o něčem jiném. A i když by se mohlo jevit, že nápad toho či onoho je malicherný nebo významně přerůstá ten náš, ve finále vlivem synergie do sebe můžou zapadnout jako drobné puzzle proto, aby se svět posunul přesně tam, kam má.

🔆Zapišme si do deníčků: buďme konkurenceschopní.

Dělejme vše, abychom se mohli na sebe podívat do zrcadla a říct si: „dobrá práce. To, co vidím, je přesně to, co vidět chci a nechci si to pamatovat jako záblesk vzpomínky na jednu úspěšnou chvíli v životě, ale chci tím být. Jsem nejlepší verzí sebe sama právě teď. Už jsem se omluvil/a, už jsem odpustil/a. Jsem tu a jsem tu rád/a.“

Konkurence není to, co mě ohrožuje, ale to, co mi dává možnost vymezit se vlastní originalitou.

Buďme konkurenceschopní = buďme originální (buďme nejlepší verzí sebe sama tady a teď 🙂).

©️SKC

Svůj svět si tvoříme sami nebo?

Vibrace nevibrace, resonance neresonance, sdílení…

Ano, sdílení je to, u čeho se teď zastavme.

Není možné uniknout sdílené informaci. My sami máme touhu sdílet zážitky, sdílet poznatky, hovořit o nich, totéž každý z nás.

Máme to štěstí, že žijeme v době, kdy je velmi snadné rozšířit okruh těch, se kterými navzájem sdílíme. Ovšem, ideálně , pokud je tento proces oboustranný, má větší smysl a přináší i větší uspokojení, naplnění, nazvěme to dle libosti.

Na druhou stranu, těch sdílených informací a i emocí nás může snadno zahltit, přetížit, až se v tom ztratíme.

Ztracený člověk velmi snadno začne panikařit.

Panika se projeví nejčastěji pocitem zmatenosti, neschopnosti koncentrace, neklidem, obavami až úzkostí, strachem.

Psychická nerovnováha vede obyčejně k zhoršené fyzické vitalitě, k různým onemocněním.

Některým onemocněním lze předcházet a lidstvo to tak činí už mnoho let a účinně.

V tomto okamžiku to už nezačíná být o nás, ale o „všeobecném“ názoru či zkušenosti. Popojedem 🙂.

Prvním předpokladem je, že je vakcína nebo vůbec účinná vakcína (taková, jakou známe proti dětské obrně apod).

To je možné.

Z toho ale již dávno nevyplývá, že si každý tvoříme svůj svět. Najeli jsme na vlnu, ale ne svou.

To o té rybě znáte?

Ryba žije celý život ve vodě, cokoli jako souš nebo ovzduší je pro ni nepředstavitelné. Jednou vykoukne nad hladinu…

Kdyby Pratchett pokračoval, snad by to bylo v duchu: vykoukne nad hladinu a vznese se k nebi.

Racek je její největší kamarád, vždyť jí ukázal, jaký život opravdu je. Ukázal jí slunce, vzduch, mraky, pevninu, zvířata a lidi, domy, hory..

To si myslela do chvíle, kdy ji sežral.

Vzduch je přesycen motlitbami

Bolest hlavy střídá smutek a smutek radost nevelkou.

Na tuto nemoc není lék, který lze spolknout a zapít.

To, co fungovalo dřív teď nepomáhá.

Andělé roztahují svá křídla.

Ve vzduchu se nese hlas zástupů a každá jednotlivá motlitba, přání i nářek se nese k sluchu anděla i každého, kdo se naučil naslouchat.

Tolik milosti bylo lidem dáno, tolik příkoří bylo zažehnáno.

Tolik motliteb a tolik přání, tolik nářků a bolesti…

Teď zní ta hudba devátá a spojuj  národy v krajině ohroženého lidství. Protože hudba není jen dar, ale i služba… a nejen to zaznívá v Poselství hudby od Zdeňka Lukáše s poezií  Markéty Procházkové.

Jen hudba pomůže přehlušit zvuk tolika motliteb.

Člověk nebyl stvořen k tomu slyšet hlas tisíců nebo snad ano?

Tu knihu si píšeme sami

16 hodin denně v maximálním pracovním nasazení? Víkendy? To kdysi existovalo, na to si ještě pamatuji. I takto může vypadat home office. Všude slýcháme: doba se zrychluje, vývoj jde vpřed. Kdo by chtěl zůstat pozadu? Ve skutečnosti zůstává pozadu rodinný život, emoce, společné zážitky s přáteli. Každý den a každý moment máme příležitost balancovat, každá chvíle je vhodná ke změně.

Fanouškem být nebo nebýt

Děkuji za nabídku, fanoušků máte hodně. Ti, co Vás potřebují slyšet, Vás uslyší nebo už slyšeli. Se vším respektem k Vám jako k sečtělému člověku, který se hledá, dělám vše nejlépe, jak dovedu. Svým dětem říkám, co se většinou stane, pokud se udělá to a to. Když to vyzkouší, udělají to pro vlastní zkušenost. Když běží do silnice, kde nás právě míjí auto, zastavím je,stejně tak, když se jejich ruka blíží k cirkulárce v provozu. Chodí pravidelně do školy, protože chtějí umět psát, číst, počítat, chtějí umět být vědci, tanečnicemi, čímkoli, pomáhám jim splnit si svá přání. Koku si s dovolením nedám, stejně ani kávu, káva mi nedělá dobře. Domněnky si nedělám, proto si ráda přečtu knihu, ale nežiji knihu, ale životem píši tu svou. Slovo je dar a přestože si neberu nic osobně, občas asi překvapím nebo zklamu. Děkuji za nabídku správci skupiny, ale nevyužiji ji. Moc Vám přeji, aby se stále víc lidí dovídalo, co udělat proto, aby se jim žilo lépe, smysluplně a radostněji a méně dovídalo, co podle domněnek dělají špatně, měli by dělat jinak a jak. Hodně štěstí Vám i Vašim fanouškům.

Rukověť bojovníka světla , Paulo Coleho ++

Jakmile mistr vidí, že je bojovník sklíčený, řekne mu:

„Ty nejsi to, co se objeví, i když zesmutníš. Ty jsi mnohem víc než to.

Zatímco mnozí odešli – z důvodů, které nikdy nepochopíme -, ty jsi stále zde.

Proč Bůh odvedl tak neuvěřitelné lidi a nechal tu tebe?

V této chvíli už miliony osob rezignují. Nehněvají se, nepláčí, dál nic víc nedělají, jen čekají, až přijde čas. Ztratili schopnost reagovat.

Ty jsi smutný. To dokazuje, že tvoje duše je ještě naživu.“

Rukověť bojovníka světla , Paulo Coleho +

Bojovník světla ví, že nikdo není hloupý, a každého člověka život poučí – přestože to vyžaduje čas.

On ze sebe vydává vždy to nejlepší a totéž očekává od druhých. Kromě toho se nezištně snaží ukázat všem, čeho jsou schopni.

Někteří druzí podotýkají: „Jsou mezi námi i nevděčníci“.

Bojovník se tím nenechá zmást. A dál povzbuzuje své bližní, protože tak povzbuzuje i sebe.

Rukověť bojovníka světla, Paulo Coelho

Jeden básník říká: „Bojovník světla si vybírá své nepřátele.“

On ví, čeho je schopen: nemusí hlásat po světě, jaké má vlastnosti a ctnosti.

Každou chvíli se však objeví někdo, kdo chce dokázat, že je lepší než on.

Pro bojovníka neexistuje někdo „lepší“ nebo „horší“: ke své osobní cestě má každý člověk potřebné vlohy.

Někteří lidé však naléhají. Provokují, urážejí, dělají vše, aby ho rozzlobili.

Tehdy mu jeho srdce říká: „Nevšímej si urážek, ty nijak nezvýší tvé schopnosti. Zbytečně se unavíš.“

Žádný bojovník světla nemaří čas tím, že by naslouchal provokacím: on hodlá naplnit svůj osud.