Nic. Jen hnědá šeď. Objevuji se tvary, pravidelné , koule ve schématu, sefiroty. Dokonalá molekula. Červená linka vede po cestách stejně tak, jako by neuron utíkal udělat svou práci v nervové soustavě. Jedna sefirota se otevírá.
Skrz malinké okno se prodírá červené světlo. Procházím.
Jsem ve světlém prostoru a kolem mne se rozprostírá stín. Ten se zvětšuje. Skrčím se. Jen těsně vedle mě dopadne obrovská noha v sandálu. Noha patří muži oděném v tóze. Na kudrnaté hlavě se mu skvěje vavřínový věnec .
Dnes mě nezašlápne: „Podívej“.
Otočila jsem se a stojím na pódiu. Dole je mnoho lidí, plný sál. Nejsou to lidé, jsou to děti. Podívám se lépe. Nejsou to děti. Nemají oči, místo úst další prázdnou černou díru a v ní: zuby.
Šedé bytosti se na mě vrhly a začali mi okusovat bělostná roztažená křídla. Křídla se zalila krví. Tu najednou, uslyšela jsem v hlavě hlas: „ne, křídla ti ještě nechám“.
Podívala jsem se na krvelačné bytůstky znovu, ale stála jsem v lese obklopená jeleny, laněmi a zajíčky. Smutně hleděly na prázdné žlaby. Hned vedle stála kamenná studna a byla v ní voda. Pomocí džberu jsem naplnila žlaby. Pozorovala jsem ta zvířata s utkvělou myšlenkou na to, jak jim zajistit vodu, až odejdu.
Místo studny se mi zdála nejvhodnější fontána.
Zvěř měla krásné hnědé oči a jedna laň s malým jelínkem se přišla pohladit. Voda tryskala z fontány uprostřed lesa, který pomalu potemněl.
Červené světlo pomalu pohasínalo tak, jak se otvor sefiroty uzavíral. Sefiroty se opět skryly v temném prázdném prostoru.
