Kruhy osudu

Liberalismus 19. století mohl být odpovědí na absolutistickou moc monarchie stejně jako luteránství, v českých zemích husitství, na absolutismus církve.

A jak jde život ve větších či menších kruzích, nacizmus a komunismus mohl být odpovědí na liberální systém, ve kterém, přece jen, bylo opět těžké prosadit se „obyčejnému“ člověku.

Ať tak či tak, obyčejní lidé to mají těžké. Pravda nebo lež?

Pravdou je, že otázky existují, ale život formují rozhodnutí.

Podobně probíhající válka mohla být odpovědí na otázku boje s Covidem, nemocí, pro kterou se stala zásadní opatření, která budou brzy eskalovat.

Řekli bychom si, že se lidstvo poučilo. Řekli bychom si, že příčinou všech skutků jsou jednotlivci.

Jedinou pravdou je, že žádný člověk není svobodný v absolutním smyslu slova.

Je nějaká cesta, jak se z kruhu žádosti a utrpení vymanit?

Tibetské přísloví praví, že rybník lze ochránit jedině stavidlem…

Pansofia, Jan Michael Kubín

Jan Michael Kubín

“ Přišel jsem s tou myšlenkou. Řekli mi, že je to dobré, ať to rozvedu. Řekli mi, nenech se ovlivnit literaturou, piš, jak Ti to přijde. A já jsem několik týdnů psal.“

S panem Kubínem se musíte seznámit. Jeho energie, nadšení a pozitivní nálada Vás naprosto pohltí. Na první pohled nepůsobí nijak výrazně. Pokud byste šli okolo něj pohrouženi do starostí sám v sebe, nejspíš, byste si ho ani nevšimli.

Co mi to jen připomíná? Podobně se hovořilo od pradávna o všech „velkých“ lidech, kteří se zasadili o pokrok nebo zásadně přispěli vývoji společnosti.

https://www.pansofia.cz/www/1-cast

Třebaže by se mohlo zdát, že autor navazuje na myšlenku Mistra Jana Amose Komenského, je třeba se s tvorbou a hlavní myšlenkou obou pánů blíže samostatně seznámit proto, aby mohla být odpověď nalezena.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pansofia

Kniha do obecného vlastnictví lidskému rodu
PANSOFIA
   to jest
Všeobecná moudrost
   založená na samé lidské přirozenosti tak,
že pomocí všech vrozených obecných znalostí,
vrozené touhy po dobru a správného poznání
snah a prostředků k dosažení touženého,
jakož i jejich řádného uplatnění při všech dílčích krocích
mohou VŠICHNI lidé zřetelně vidět VŠECHNO své dobro a zlo,
dobra dosáhnout, budou-li je sledovat po ZCELA neklamných cestách,
a zlu uniknout, budou-li mu unikat.
   Aby bylo možné u celého lidského rodu dosíci dokonalého myšlení,
dokonalé řeči a dokonalého vytváření věcí,
a tím aby se konečně jednou mezi lidmi dosáhlo všeobecné svornosti,
aby se ze světa (uzná-li Bůh za dobré) vymýtily nesváry, je dílo
   věnováno všem národům země

Vzduch je přesycen motlitbami

Bolest hlavy střídá smutek a smutek radost nevelkou.

Na tuto nemoc není lék, který lze spolknout a zapít.

To, co fungovalo dřív teď nepomáhá.

Andělé roztahují svá křídla.

Ve vzduchu se nese hlas zástupů a každá jednotlivá motlitba, přání i nářek se nese k sluchu anděla i každého, kdo se naučil naslouchat.

Tolik milosti bylo lidem dáno, tolik příkoří bylo zažehnáno.

Tolik motliteb a tolik přání, tolik nářků a bolesti…

Teď zní ta hudba devátá a spojuj  národy v krajině ohroženého lidství. Protože hudba není jen dar, ale i služba… a nejen to zaznívá v Poselství hudby od Zdeňka Lukáše s poezií  Markéty Procházkové.

Jen hudba pomůže přehlušit zvuk tolika motliteb.

Člověk nebyl stvořen k tomu slyšet hlas tisíců nebo snad ano?

Delší epitaf než by se slušelo

Holubice míru se zlomeným křídlem usedla na optický kabel zcela znavená. Měla za sebou tuze dlouhou a strastiplnou cestu.Viděla stromy, se kterými se už nikdy neshledá, sušiny dříve plné vody, zvířata, která jsou těmi posledními, lidi, kteří pozbyli cit a radost ze života.Začala pět tklivou píseň plnou hoře, nářku a bolesti.

Přiletěl k ní havran černý jako noc. Pohlédl na ni, uronil slzu a přestože to nemá ve zvyku, svým hlasem holubici pohladil.Stačilo tak málo: projevit účast s bezprostřední upřímností.I ta slza stačila k tomu, aby otevřela hráz všemu, co už dál nemohla vlastnit nenasytná přehrada. Všechen cit zaplavil srdce holubice stejně jako požáry sužované lesy.

Když pohasl poslední uhlík sváru a dým zlosti, holubice zamávala uzdraveným křídlem.To v lidech se probudila naděje. Kdosi v obývacím pokoji za oknem odložil svůj mobil na sedačku, vstal od televize a podíval se z okna. Sledoval, jak kapky deště na střechách, parapetech, silnicích a chodnících hrají spásnou symfonii. Od tohoto vhledu nemohl odtrhnout oči a uviděl, že i za dalšími okny v ulici stojí lidé a pozorují to, co on.

Stačilo pozvednout ruku s uvolněnými prsty a zamávat. Jak se úsměv rozlil na lidských tvářích, tak i holubice pookřála.

V lidech se probudila naděje a lidé mají moc tvořit. Doteď ji málo využívali, ale teď budou. Mezi lidmi se rodí tvůrčí myšlenky a vše, co tomu dosud stálo v cestě, se rozpomíná na cit, hodnoty a radost ze života.

Holubice odletěla. Havran ji teď doprovází. Bez konce není začátek.

Uran

Zaznění bubnu odstartovalo raketu. Raketa obletěla zeměkouli. Toto všechno jsi ty.A jak jsem tak vnímala celistvost, obrazem prostoupil ohromný jelen s bohatým parožím. Z temene hlavy mu vytékaly 4 řeky směrem vzhůru.Ty řeky byly vlasy. Když jste se do nich ponořili, zmizeli jste, řeka také. Mohli jste se objevit a zase zmizet dle libosti a přání.Pozornost upoutal proud jedné z řek. Byl to mohutný vodopád tekoucí ze skalního útesu. Zpoza vodopádu se objevil velký stín. Skrz tekoucí vodu se prodala nejdříve jedna, pak další tři hlavy a s nimi ohromné tělo. Drakovo tělo připomínalo zeměkouli a bylo vším s ohlušujícím vodopádem na pozadí. Drakovo tělo bylo šedozelené a jeho obrysy pokrývaly tvrdé šupiny. Hlavy měl mohutné, spíš hranaté a všechny tři byly spojeny s tělem objemným krkem.Podala jsem mu košík lahodných čerstvých jahod, který i s obsahem slupl jako malinu. Hodil mi žhavou měnící se kouli. „Buď hodná“.Hrála jsem si s ní, mohla se zakalit, ale kutálela jsem ji z jedné ruky do druhé a změnila ji na samozářící bílou kouli. Koule nepálila, její světlo bylo léčivé a živoucí zároveň. Drak si ji vzal a do dlaně mi položil pár náušnic s černými broušenými korálky.Vydat se k další řece už nebyl čas.

Byznys, zrcadlo a čtyři dohody

Když už je řeč o zrcadlech, o těch ve vztazích, především jako partnera chápu každou bytost, se kterou jsem v jednom čase a na jednom místě. Buduji důvěru v sama sebe a když se sebou nejsem spokojená, změním to. Okolnosti už se vždy změní samy.

Pravdou je, že přednášky nic nevyřeší a mohou sloužit jen jako úvaha k zamyšlení, přestože hlavní čeští protagonisté, pan Dušek a pan Knotek (vystupuje pod přezdívkou), jsou horliví a mají značný vliv a dosah.

Hlavní chyby, které se dopouštíme ve vztahu sám k sobě je to, že míváme tendenci být na sebe sama hodní a tím si nejvíce ubližujeme.

Vždy, když máme pocit, že všechno kolem nás je špatně, jsme jak špinavé jablko a na to už recept známe. Nemilosrdně očistit a podat v otevřené dlani kolemjdoucím

Ztracené pocity

Co je „láska“? Není to výhradní výsada nactiletých se tak hloupě ptát?

Jsem už starší, mladí prominou, když odpovím, že láska je především prověrka. Pravá láska člověka prověří až do morku kostí.

Znáte jistě ten neodbytný pocit nespokojenosti a neklidu. Jistě, že znáte. Míváme ho úplně každý. Ten pocit pramení z nás samých a nutí nás stále hledat, snad se i vracet.

Jedině díky němu se stále ptáme na to, proč a jak. Bez těchto otázek bychom si spoluvytvářeli peklo na zemi. To peklo by bylo citelnější tím, kdybychom si odpovídali: „ten nebo ta za to může“ .

Ptám se dál. Co mohu udělat jinak, lépe, abych zmírnil důsledky, aby se to příště neopakovalo?

Pravdou je, že jsme a zůstáváme dětmi po celý život. Přestože jsme, jak chceme býti rozumní, chytří, moudří, dokonalí, jedineční, jsme stále tím, čím jsme byli v dětství.

Lásku jsme nechali v pohádkách, ve snech, protože teď, teď se nám to zrovna nehodí. Kdy tedy začne? Až…

Vždy je tu někdo jiný, ten druhý, který…, kvůli kterému…, pro kterého..

Ten za to může. Kdyby udělal to a to, kdyby to nedělal…

Skutečně?

Večer občas, ve stáří většinou, jen slzy smutku, vzteku, beznaděje mohou vypovědět příběh naší pravdy, naší skutečnosti. Vypereme a ráno zas. Oni…

Jak moc by bolelo přijít každý den se srdcem na dlani? Jak moc by bolelo prožít znovu hrůzy, zklamání, odmítnutí, loučení?

Máme tady přítele, který vždy přispěchá na pomoc, jen aby se stavidla proudu emocí neotevřela. Je jím náš skvělý, vytříbený rozum. Ten, který celý život porovnává. Ten nastoupí a ukáže :Oni..

To je ten vysněný konec, tak končí pohádka?

Z cest nevyhnutelnosti

Kdo se nedovede zasmát sám sobě, tomu se smějí ostatní.  Proto, i když Ti není zrovna nejlépe, usměj se. Tvůj úsměv spustí v Tobě ozdravné mechanismy a nejen to, ale úsměv plodí úsměv. Úsměvem můžeš rozjasnit nejedno lidské srdce, kterému nebylo zrovna nejlépe a nejen to Tvé. Úsměvem jsi rozehnal mračna, rozehnal tmu, aby mohlo vstoupit opět světlo. Když svítí slunce, člověk se cítí veseleji a příjemněji než když je zataženo. Usměj se.

Šťastné ať jsou všechny bytosti!

Ahoj, vítám Tě!

Právě jsi na stránce „svobodné vůle“.

Svobodná vůle má jen ta pravidla a omezení, která určujeme my sami se všemi následky, které k tomu náleží.

Svobodná vůle je něco, s čím se potkáváme každý den, každou hodinu, každou minutu. Buď jí dáme prostor pro vytvoření otázky: Proč dělám to, co dělám tak, jak to dělám? Chci to dělat jinak? Umím se rozhodnout? Jaké následky za svoje rozhodnutí ponesu?; nebo nedáme a budeme žít život takový, jaký nám nalinkoval někdo jiný, kterého jsme nechali o sobě rozhodovat: předsudky, reklama, nadřízený,…

Každá bytost má omezený čas na tomto světě!

Každá bytost chce být šťastna!

Každá bytost má právo na štěstí!

Přeji mnoho šťastných rozhodnutí!