Vzduch je přesycen motlitbami

Bolest hlavy střídá smutek a smutek radost nevelkou.

Na tuto nemoc není lék, který lze spolknout a zapít.

To, co fungovalo dřív teď nepomáhá.

Andělé roztahují svá křídla.

Ve vzduchu se nese hlas zástupů a každá jednotlivá motlitba, přání i nářek se nese k sluchu anděla i každého, kdo se naučil naslouchat.

Tolik milosti bylo lidem dáno, tolik příkoří bylo zažehnáno.

Tolik motliteb a tolik přání, tolik nářků a bolesti…

Teď zní ta hudba devátá a spojuj  národy v krajině ohroženého lidství. Protože hudba není jen dar, ale i služba… a nejen to zaznívá v Poselství hudby od Zdeňka Lukáše s poezií  Markéty Procházkové.

Jen hudba pomůže přehlušit zvuk tolika motliteb.

Člověk nebyl stvořen k tomu slyšet hlas tisíců nebo snad ano?

Co když je to teď?

Co třeba představa, že se naše duše zdokonalovaly po tisíciletí právě pro dnešní časy a nacházejí se uprostřed té největší a nejzásadnější zkoušky?

Co třeba představa, že ten, kdo se usmívá a láskyplně si všechny zkušenosti a poznání nechává pro sebe je tím, kdo svou hřivnu zakopal, místo aby ji daroval nebo použil?

Co třeba myšlenka, že stačí promluvit na cizího člověka a třeba jen pozdravit a na druhém konci světa si to někdo rozmyslí, odloží pilu a začne hospodárně pracovat s již obdělaným pozemkem?

Víra hory přenáší