Co je „láska“? Není to výhradní výsada nactiletých se tak hloupě ptát?
Jsem už starší, mladí prominou, když odpovím, že láska je především prověrka. Pravá láska člověka prověří až do morku kostí.
Znáte jistě ten neodbytný pocit nespokojenosti a neklidu. Jistě, že znáte. Míváme ho úplně každý. Ten pocit pramení z nás samých a nutí nás stále hledat, snad se i vracet.
Jedině díky němu se stále ptáme na to, proč a jak. Bez těchto otázek bychom si spoluvytvářeli peklo na zemi. To peklo by bylo citelnější tím, kdybychom si odpovídali: „ten nebo ta za to může“ .
Ptám se dál. Co mohu udělat jinak, lépe, abych zmírnil důsledky, aby se to příště neopakovalo?
Pravdou je, že jsme a zůstáváme dětmi po celý život. Přestože jsme, jak chceme býti rozumní, chytří, moudří, dokonalí, jedineční, jsme stále tím, čím jsme byli v dětství.
Lásku jsme nechali v pohádkách, ve snech, protože teď, teď se nám to zrovna nehodí. Kdy tedy začne? Až…
Vždy je tu někdo jiný, ten druhý, který…, kvůli kterému…, pro kterého..
Ten za to může. Kdyby udělal to a to, kdyby to nedělal…
Skutečně?
Večer občas, ve stáří většinou, jen slzy smutku, vzteku, beznaděje mohou vypovědět příběh naší pravdy, naší skutečnosti. Vypereme a ráno zas. Oni…
Jak moc by bolelo přijít každý den se srdcem na dlani? Jak moc by bolelo prožít znovu hrůzy, zklamání, odmítnutí, loučení?
Máme tady přítele, který vždy přispěchá na pomoc, jen aby se stavidla proudu emocí neotevřela. Je jím náš skvělý, vytříbený rozum. Ten, který celý život porovnává. Ten nastoupí a ukáže :Oni..
To je ten vysněný konec, tak končí pohádka?