Autor: SKC

Publikováno

Byznys, zrcadlo a čtyři dohody

Když už je řeč o zrcadlech, o těch ve vztazích, především jako partnera chápu každou bytost, se kterou jsem v jednom čase a na jednom místě. Buduji důvěru v sama sebe a když se sebou nejsem spokojená, změním to. Okolnosti už se vždy změní samy.

Pravdou je, že přednášky nic nevyřeší a mohou sloužit jen jako úvaha k zamyšlení, přestože hlavní čeští protagonisté, pan Dušek a pan Knotek (vystupuje pod přezdívkou), jsou horliví a mají značný vliv a dosah.

Hlavní chyby, které se dopouštíme ve vztahu sám k sobě je to, že míváme tendenci být na sebe sama hodní a tím si nejvíce ubližujeme.

Vždy, když máme pocit, že všechno kolem nás je špatně, jsme jak špinavé jablko a na to už recept známe. Nemilosrdně očistit a podat v otevřené dlani kolemjdoucím

Publikováno

Ztracené pocity

Co je „láska“? Není to výhradní výsada nactiletých se tak hloupě ptát?

Jsem už starší, mladí prominou, když odpovím, že láska je především prověrka. Pravá láska člověka prověří až do morku kostí.

Znáte jistě ten neodbytný pocit nespokojenosti a neklidu. Jistě, že znáte. Míváme ho úplně každý. Ten pocit pramení z nás samých a nutí nás stále hledat, snad se i vracet.

Jedině díky němu se stále ptáme na to, proč a jak. Bez těchto otázek bychom si spoluvytvářeli peklo na zemi. To peklo by bylo citelnější tím, kdybychom si odpovídali: „ten nebo ta za to může“ .

Ptám se dál. Co mohu udělat jinak, lépe, abych zmírnil důsledky, aby se to příště neopakovalo?

Pravdou je, že jsme a zůstáváme dětmi po celý život. Přestože jsme, jak chceme býti rozumní, chytří, moudří, dokonalí, jedineční, jsme stále tím, čím jsme byli v dětství.

Lásku jsme nechali v pohádkách, ve snech, protože teď, teď se nám to zrovna nehodí. Kdy tedy začne? Až…

Vždy je tu někdo jiný, ten druhý, který…, kvůli kterému…, pro kterého..

Ten za to může. Kdyby udělal to a to, kdyby to nedělal…

Skutečně?

Večer občas, ve stáří většinou, jen slzy smutku, vzteku, beznaděje mohou vypovědět příběh naší pravdy, naší skutečnosti. Vypereme a ráno zas. Oni…

Jak moc by bolelo přijít každý den se srdcem na dlani? Jak moc by bolelo prožít znovu hrůzy, zklamání, odmítnutí, loučení?

Máme tady přítele, který vždy přispěchá na pomoc, jen aby se stavidla proudu emocí neotevřela. Je jím náš skvělý, vytříbený rozum. Ten, který celý život porovnává. Ten nastoupí a ukáže :Oni..

To je ten vysněný konec, tak končí pohádka?

Publikováno

Mars

Nic. Jen hnědá šeď. Objevuji se tvary, pravidelné , koule ve schématu, sefiroty. Dokonalá molekula. Červená linka vede po cestách stejně tak, jako by neuron utíkal udělat svou práci v nervové soustavě. Jedna sefirota se otevírá.

Skrz malinké okno se prodírá červené světlo. Procházím.

Jsem ve světlém prostoru a kolem mne se rozprostírá stín. Ten se zvětšuje. Skrčím se. Jen těsně vedle mě dopadne obrovská noha v sandálu. Noha patří muži oděném v tóze. Na kudrnaté hlavě se mu skvěje vavřínový věnec .

Dnes mě nezašlápne: „Podívej“.

Otočila jsem se a stojím na pódiu. Dole je mnoho lidí, plný sál. Nejsou to lidé, jsou to děti. Podívám se lépe. Nejsou to děti. Nemají oči, místo úst další prázdnou černou díru a v ní: zuby.

Šedé bytosti se na mě vrhly a začali mi okusovat bělostná roztažená křídla. Křídla se zalila krví. Tu najednou, uslyšela jsem v hlavě hlas: „ne, křídla ti ještě nechám“.

Podívala jsem se na krvelačné bytůstky znovu, ale stála jsem v lese obklopená jeleny, laněmi a zajíčky. Smutně hleděly na prázdné žlaby. Hned vedle stála kamenná studna a byla v ní voda. Pomocí džberu jsem naplnila žlaby. Pozorovala jsem ta zvířata s utkvělou myšlenkou na to, jak jim zajistit vodu, až odejdu.

Místo studny se mi zdála nejvhodnější fontána.

Zvěř měla krásné hnědé oči a jedna laň s malým jelínkem se přišla pohladit. Voda tryskala z fontány uprostřed lesa, který pomalu potemněl.

Červené světlo pomalu pohasínalo tak, jak se otvor sefiroty uzavíral. Sefiroty se opět skryly v temném prázdném prostoru.

Publikováno

Rukověť bojovníka světla , Paulo Coleho ++

Jakmile mistr vidí, že je bojovník sklíčený, řekne mu:

„Ty nejsi to, co se objeví, i když zesmutníš. Ty jsi mnohem víc než to.

Zatímco mnozí odešli – z důvodů, které nikdy nepochopíme -, ty jsi stále zde.

Proč Bůh odvedl tak neuvěřitelné lidi a nechal tu tebe?

V této chvíli už miliony osob rezignují. Nehněvají se, nepláčí, dál nic víc nedělají, jen čekají, až přijde čas. Ztratili schopnost reagovat.

Ty jsi smutný. To dokazuje, že tvoje duše je ještě naživu.“

Publikováno

Rukověť bojovníka světla , Paulo Coleho +

Bojovník světla ví, že nikdo není hloupý, a každého člověka život poučí – přestože to vyžaduje čas.

On ze sebe vydává vždy to nejlepší a totéž očekává od druhých. Kromě toho se nezištně snaží ukázat všem, čeho jsou schopni.

Někteří druzí podotýkají: „Jsou mezi námi i nevděčníci“.

Bojovník se tím nenechá zmást. A dál povzbuzuje své bližní, protože tak povzbuzuje i sebe.

Publikováno

Rukověť bojovníka světla, Paulo Coelho

Jeden básník říká: „Bojovník světla si vybírá své nepřátele.“

On ví, čeho je schopen: nemusí hlásat po světě, jaké má vlastnosti a ctnosti.

Každou chvíli se však objeví někdo, kdo chce dokázat, že je lepší než on.

Pro bojovníka neexistuje někdo „lepší“ nebo „horší“: ke své osobní cestě má každý člověk potřebné vlohy.

Někteří lidé však naléhají. Provokují, urážejí, dělají vše, aby ho rozzlobili.

Tehdy mu jeho srdce říká: „Nevšímej si urážek, ty nijak nezvýší tvé schopnosti. Zbytečně se unavíš.“

Žádný bojovník světla nemaří čas tím, že by naslouchal provokacím: on hodlá naplnit svůj osud.

Publikováno

Z cest nevyhnutelnosti

Kdo se nedovede zasmát sám sobě, tomu se smějí ostatní.  Proto, i když Ti není zrovna nejlépe, usměj se. Tvůj úsměv spustí v Tobě ozdravné mechanismy a nejen to, ale úsměv plodí úsměv. Úsměvem můžeš rozjasnit nejedno lidské srdce, kterému nebylo zrovna nejlépe a nejen to Tvé. Úsměvem jsi rozehnal mračna, rozehnal tmu, aby mohlo vstoupit opět světlo. Když svítí slunce, člověk se cítí veseleji a příjemněji než když je zataženo. Usměj se.