Autor: SKC

Revoluce. Tak romantický pojem. Nese sebou revoltu, vzdor, tak charakteristické rysy pro období dospívání.

V současnosti nálada v naší nevyhraněné společnosti vře. Hledáme se. Hledáme se každý sám a hledáme, co chceme. Zatím však tušíme jen, co nechceme.

Odmítáme předešlou generaci těch, kteří si svojí revolucí již prošli. Bylo to tehdy, když byly průmyslově zaměřené obory plné studentů s nadějemi, s odhodláním, s vírou v život a lepší budoucnost.

Tehdy tu revoluci dotáhli až do konce. Svět se pak změnil v naší rodné kotlině.

Svět se transformoval, otevřely se možnosti cestování a uplatnění ve službách a průmyslové odvětví zchátralo. Každý chtěl jiné, to lepší. Nikdo nechtěl v továrnách marnit svůj čas. Továrny vedli lidé, kteří se neuměli orientovat v mezinárodních vodách obchodu.

Studenti vyhráli revoluci, ale prohráli svou osobní bitvu se životem. Jejich studijní obory je nemohly připravit na život ve světě s novými pravidly. Ta pravidla někteří pochopili velmi dobře a velmi rychle. Patří mezi ně osobnosti, které udávají tempo a směr současného života dodnes.

A tehdejší studenti? Buď se dál vzdělávali a snažili se svést další osobní bitvu se životem nebo čekali, až jim někdo dá instrukce.

To už ale vyspívala nová generace děti, které se už v základní škole učili základům programování, učili se na středních školách pracovat s informacemi, veřejná internetová platforma se začala plnit informacemi. Tato generace už věděla, že ji nikdo nedá nic zadarmo a v tomto prostředí se naučila žít.

Následuje další generace děti těch studentů, kteří pomohli iniciovat Sametovou revoluci. Tyto děti tápou. Žijí v rodinách s rodiči, kteří se stále hledají a… tak cestují. Mohou. Odstěhují se do zahraničí, nevytváří si kořeny v rodné zemi, vracejí se „domů“ občas a nebo vůbec.

Rodiče stárnou,.slábnou, umírají….sami.

Dnes přestanu opakovat stejné chyby, vzorce chování. Kdo jsem a co vlastně chci?Možná jsme si kladli podobnou otázku ať už proto, že nám to někdo poradil a nebo prostě, jen tak.Takže, jaké je to žít: jen tak?Hloupost, zkus to, ale lepší je to udělat tak a tak, lepší je se zachovat tak nebo jinak, já to doporučuji….

Necháme si poradit skoro vždy.Jednou ale, snad, přijde malý záblesk uvědomění, kdy si řekneme: proč?

Toto malé „proč“ nám nedá spát. Už ho nikdy nevymažeme. Přestože teď tu myšlenku zaženeme, vrátí se. Vrací se v různých podobách.Konejší nás: To zasáhl osud, to jste nemohli ovlivnit…

To náhlé „proč“ má jiný názor.I když se rozhodneme uvěřit, že to je náhoda, shoda okolností a zůstáváme nadále předvídatelní, zdatně plníme statistiky, určujeme trendy, řekneme si: vše je v pořádku, je to právě tak, jak to má být, jednoho se nikdy nezbavíme.Navždy s námi zůstane to malé, neviditelné : proč.

„Jak souvisí pyramidový efekt s absencí schopnosti přiznat si chybu nebo důvěru ve zjevně nereálné sliby atd.?“

Možná jste už četli na sociální síti (Pavel Pelc cituje z neuvedeného zdroje) :

Znám příběh, který Ježíš říkal svým učedníkům a jestli ne, určitě by ho říkal. Jeden muž, buď to bylo z Judeje nebo Bruntálu, teď nevím, dostal na stůl dva hrnečky s kávou.

„Modrý hrnek, v něm je cukr, mlíko, kafe a nachcáno. Zelený hrnek, tam je jen káva. Bez ničeho,“ sdělil mu hostitel.

„To o tom nachcání mi jistě říkáte, že mi nechcete dopřát mléka a cukru“ hartusil muž a vybral si hrnek modrý.

Když se ho hostitel po vypití zeptal, jak mu chutnali chcanky, muž se zatvrdil, že ta káva byla nějaká divná,m ale chcanky v ní rozhodně nebyly, spíše hostitel neumí udělat dobrou kávu.

A tak hostitel nabídnul mu znovu modrý hrneček a řekl: „Pokud tam tedy nebyly chcanky, pij znovu“

A muž, protože by nevypitím chcanek přiznal, že předtím vypil chcanky, znovu vypil chcanky.

„Amen, pravím vám,“ řekl Ježíš, „kvůli hrdosti nejeden muž pije znovu a znovu chcanky a čím víc chcanek vypije, tím více je prohlašuje za manu skoro Mojžíšovu, protože po desátém kole by musel přiznat, že jich vypil dvě vědra. Nyní jděte a šiřte tuto zvěst.“

Úplně totéž se děje na úrovních místních zastupitelstev. Třeba radniční noviny, teď ještě hojně rozšířený mobilní rozhlas, nejméně třetina slouží propagaci místního politického osazenstva, viz průvodní slova starosty, radních a pod. To všechno se děje za veřejné peníze. Vlastníci tiskovin a dalších médií našli způsob, jak efektivně rozšířit svoji reklamu a snad i vliv na veřejné mínění. Jedni se učí od druhých. Snad proto vzniká, obzvlášť v poslední době, tolik nových informačních kanálů . O svůj vliv svádí každodenní boj a my jsme jejich cíl, armáda a prostředek k jejich cílům zároveň. Byla by velká škoda si myslet, že se to neděje na všech úrovních.

„Vždyť se to děje ve všem, ať už to jsou volby nebo třeba reklama na půjčku nebo na Světlo pro svět. Zvládneš málo, příště přitvrdíme, protože se hrany postupně obrušují a tak jen houšť. To, co bylo eticky nemožné před 50 lety je dnes běžné,tech příkladů najdeš všude mnoho. Tisíckrát opakované lži se stávají pravdou. Přestože jsme hltali geniálního dr. House, ve skutečnosti se k takové lékařské pomoci dostane jen mizivé procento a situace v nemocnicích vypadá, jak vypadá. A ještě můžeme být rádi, jinde je i horší a jinde žádná. Je to o tom, že realitu si dokáží přiznat jen ti nejstatečnější, ale těch ostatních je daleko víc a vždy se podporují. Musí, protože by se jinak zhroutili, zhroutilo. A to taky jen zdánlivě, protože by se zase postavilo, ale komu se dnes chce pracovat, že? Práce vždycky bolí. Čím víc se bojíme bolesti, tím víc věříme lžím a někteří jdou tak daleko, že o nich přesvědčují ostatní a potvrzují si je navzájem. Žijeme v karetní hře,ale ty naše domky staví někdo jiný. Někdo, kdo může kdykoli fouknout. Takže raději budeme rádi za ty karty, které jsme dostali k užívání a tlak se postupně zvyšuje. Ten tlak působí vnitřně, ve stresu jsou dnes už i malé děti a i těm dáváme pít z modrých hrníčků. Proč? Protože je lepší mít kamarády, aby člověk nebyl sám. Samota je druhá věc, co bolí. Práce a samota….“ zaznívá dále v diskuzi.

Dáte si kávu z modrého nebo zeleného hrníčku?

Děkuji, dnes raději čistého vína

„Maminky, zapomněla jsem na hřišti zdravou láhev, pomožte“ .

Zlaté české přísloví praví: „pomož si sám a bude ti pomoženo“.

Souvisí to zdánlivě málo, přesto velmi moc. Popišme si hypotetický příklad. Maminka zapomene láhev na hřišti, ale nedojde si pro ni. Využije sociální síť, aby to za ni někdo udělal. Takoví se najdou? Najdou 😃. Jiná maminka kontaktuje majitelku a snaží se jí láhev vrátit. „Teď to nejde, tam to nejde“, i když by to měla s dovážkou domů.

Děti jsou naše zrcadla a tak se nám může někdy zdát, že nám ztrpčují život, jak jen to jde.

Majitelka lahve si utírá zvratky z halenky, právě vystoupila z autobusu. Jede s mimčem v kočárku a se starším dítkem do školky a cestou si vyzvedne lahvičku, kterou jí v jiné školce zanechala ta druhá maminka před cestou do práce.

Ne děti, život si s námi zahrává.

Občas musíme něco udělat jinak.

Život není jednoduchý a už vůbec není černobílý. Hodně toho o maminkách nevíme. Ještě méně toho víme o dětech. V každém z nás je dítě. Každý se stále učíme.

Příležitostí je mnoho.